15.6.2011

Už to mam za pár.... ještě čtrnáct dní... pracovních necelých. A bude konec. Ne světa myslim, ale řekněme že jsem zvědavá co bude potom...
Oči.. se zlepšily. Do pondělí tohoto týdne. To jsem se totiž ráno probudila zase jako zombie.. a jela do Prahy na kontrolu s očima po té operaci. Doktorka mi tam na to předepsala nějaké kapky, tak pořád léčím. Je to dneska lepší. Včera jsem byla v práci od rána jak mafián, dneska už jsem i chvilkama brejle sundavala. Ale moc mi dobře to zářivkový světlo, který tam musí kvůli jedné kolegyni svítit celý den, dobře nedělalo. Monitory už vůbec ne.
V neděli jsem byla zas v Hejnicích. Jako minule než jsem natekla. Tak nevim jestli nekvete něco tam. Prý je to snad alergie říkala doktorka. Tak snad to někdy přejde.
V neděli jsem viděla živě Báru Basikovou. Jen jsems i měla vzít tele na foťák. Ne tu mojí skladnou padesátku. Zřejmě žádná fotka nebude dost koukatelná, jen v tom mazu po velkém zvětšení možná půjde rozlišit o koho jde. Ale žádné umění :)
No a vpondělí..... kromě návštěvy Prahy.... se zas posunula dál scéna z domova. Návrat ztraceného syna... a i "dcery" .. bohužel to bylo spojené s šílenou hysterií která nikomu na náladě nepřidala. Te´d už je ticho a "snad" řeší co mají. Tak snad to brzy vyřeší. Víc psát fakt nemůžu. To není blog o nich a nebylo by to fér.
Co jsem ráda, tak ale celá tahle situace způsobila že naši se spolu zase baví, vtipkují, hašteří se. Ale ze srandy. Je mi jasné že to nebude na věky, ale jsem ráda že spolupracovat pořád uměj. Taky jsem ráda že se mamka se mnou baví. Možná pochopila že jí dokážu být taky oporou a vrbou. Že nejsem třeba furt jen ta malá holka, ta mladší, ta druhá.... Možná jsem první aspoň v té zodpovědnosti....
kapku slzím tak jdu od toho. Majda potřebuje vykoupat.
Zítra mají výlet se školkou do zoo tak ať jede čistá, voňavá. Velkou svačinu už máme skoro celou připravenou v batůžku. Aspoň bude mít veselejší zážitek

A ještě něco mě napadlo když jsem jí šoupla do vany že sem napíšu. Pořád říká "ty vado" ... už si připadam že jsem fakt natrvdlá , protože "tyvado to je přece jasný" .... nejlepší bylo když se jí ptam v krámu, co si dá na ten rohlík (maj mít oblíbenou svačinu) ... a ona na mě křičí přes celej krám "ty vado přece zítra!!!!!" .. no asi třikrát mi to odpověděla když jsem z ní tahala co si má dát na ten rohlík až jsem nevydržela a říkam jí že se jí neptam na kdy ale co na něj.. tak samozřejmě prohlásila - "ty vado přece marmeládu a máslo".... že já se vůbec ptám. Už by mi to mohlo být taky jasný.

7.6.2011

Nic moc nového. Jen přišlo asi jakési smíření. S realitou. Dá-li se smířit. Je ve vzduchu spoustu otázek co bude dál, bohužel je celá situace dost komplikovaná. No čas ukáže.

Oči mam lepší. Pondělí úterý jsem si vzala v práci dovolenou abych nemusela koukat do počítače a vcelku se mi ulevilo. Sice ještě oči pálí ale to bude suchým vzduchem. Včera jsme tu v obýváku a ložnici s Majdou vystříkaly do prostoru skoro litr vody. Zahrály jsme si dobrou vodní bitvu. Na zahradě to nehrozí. Zatim to nebylo super ani se slunečníma brýlema. Zítra to tu chvilku na přeběhnutí vydržím a vzhledem k tomu že je nás v práci víc než dost předpokládam že do počítače nebudu koukat osm hodin v kuse. Těším se mezi lidi.

5.6.2011

Doma dost napínavá atmosféra. Něco co ale nepatří na tenhle blog. I když se mě to okrajově taky dotýká. Ale není fér tu o tom psát.

Ach jo. Jak tohle dopadne....


Jestli to čteš odněkud..... přestaň blbnout, pako, a vrať se zpátky!

4.6.2011

Jdu jen na pár písmenek. Protože je mi nějak smutno.
Přes týden se nic významného nedělo. Paní šéfová v práci nebyla přítomna a nálada tam byla výborná. Až se mi ze čtvrtka na pátek zdál sen o našem loučení. Bylo to fakt smutný.
Je nás tam te´d strašně moc. Vlastně o tři lidi víc než normálně. Protože zaučujeme naše náhradníky. A protože je málo počítačů, tak jsem se vrhla do přerovnávání archivu. Byl tam neskutečnej bordel ale v pátek už to vypadalo parádně.
Ale proč jsem smutná. Už včera mě strašně začalo svědit levé oko. Nechtělo vůbec slzet, blbě se mi mlžilo. A já potřebovala jet do Hejnic. Nakonec jsem to dala - tam i zpátky. Ale trochu nervozní jsem byla. Nicméně dneska když jsem se ráno probudila, tak jsem to oko už neotevřela. Bylo strašně nateklý. Zarudlý bělmo, trochu hnisu kolem ... no veselý. Nejsmutnější na tom je, že jsem měla na dnešek naplánovaný výlet s Majdou na pohádkový les do Poustky. Těším se na to už měsíc, že si půjdu vyfotit baby z práce v převleku. Že si Majda užije trochu srandy. Ve středu jsme nezvládli dětský den a dneska to měla být tutovka. Nikdy se na nic netěšte a nic si neplánujte.
Nejvíc mě na tom štve že jsem to slíbila. Majdě. Ženským. Když už konečně pochopily že nejsem jejich nepřítel a záškodník, když si mě připustily k tělu, vtipkujou a provokujou, když se mi v jejich společnosti vlastně začalo líbit a našly jsme společnou řeč - tak nedovedu splnit svůj slib.
Štve mě to.
Jen doufam, že to druhý oko který mě začíná poslední hodinu nebo dvě taky svědit nenateče zítra. To bych byla odepsaná uplně. Ať žije spánek.