31.1.2011

Tak to v sobotu vypadalo, že se Majdě opravdu ulevilo. Jenže v neděli to s ní zase šlehlo. Teploty. Je strašně ukňouraná. Bez nálady až apatická. Dostavil se i průjem. Často smrká ale moc se jí rýma netvoří a začíná kašlat. Takže nějakej moribundus se rozjel. Vzhledem k tomu že se jí teploty držely i v noci a k ránu, tak jsem se uvolnila dneska z práce a zajela s ní pro jistotu k doktorce. Ta jí prohlídla, poslechla, prohmatala bříško a nakonec usoudila že bude nejlepší nasadit antibiotika. Zřejmě to začalo obyčejnou virozou a ta se nějak rozjela jak neměla.
Vypočítali jsme, protože má brát ty léky po osmi hodinách, že první dávku prubneme ve dvě hodiny. Problém byl, že jsem se musela vrátit do práce. Majda všechny kdo nejsou maminka ignoruje a zle posílá pryč. Takže dědečkovi se první dávku podat nepodařilo. Doufam že zítra to zvládne líp. Musí. Mají se brát na čas. Nemůžou počkat až dorazim z práce. Jeslti to jo nepůjde, tak holt se nebude dát asi nic dělat a budu muset doma zůstat na paragraf. Ale z práce nadšený nebudou. Už tak je blbý že jsme si s kolegyní museli na středu vyčenžovat směnu. Nemám totiž na odpoledne hlídání - babička má odpolední a děda musí nutně na rehabilitace. Problém je že kolegyně jde ráno na zákrok na kožní a bude se muset vrátit. Snad jí nebude zle. Mě kdysi bylo když mi řezali pihu :( Nevim jak jinak to udělat. Zrovna tak potřebuje odejít dřív i v pátek. To už snad ty antibiotika u Majdy zaberou a bude jí líp že to nebude takový problém.
Je mi jí líto. Leží, hledí před sebe, odmítá cokoli jíst - dietní nedietní, nechce nic. Jen hodně pije. Víc než normálně.
Tak večer najíždíme na první - už skutečnou - dávku antibiotik. Do boje!

29.1.2011

Chtěla bych napsat, proč je tady tak prázdno poslední dobou.
Kromě toho že se nám zase nevyhýbají různé virozy, tak moc není síla, energie, nálada. Ani na straně fotografa a jak je vidět, ani na straně fotografované oběti. Vzhledem k bacilům se mimo domov jít nedá tak jsem zkoušela zase po čase zamířit foťák na Majdu. Očividně se jí to teda nelíbilo. Na vyzvání - tak se na mě usměj reagovala takto.
Jinak nám venku zase nasněžilo. Asi jsem jeden z mála lidí co sníh bere pozitivně. Co mě ale mrzí je, že jsme prostě každou chvíli nemocný a tuhle zimu jsme si ten sníh s Majdičkou skoro neužili. Loni na mateřské to bylo príma. Teď jak jsem pořád v práci, přes týden se brzy stmívá, přes víkend buď marodíme nebo sníh není. Tuhle zimu jsme byli všehovšudy dvakrát na lyžích s dědečkem a šmitec. Momentálně dle nejčerstvějších info má za sebou Majda dva dny čtyřicítek. Dneska vypadá výborně. Nicméně ven jí tahat nechci aby se jí to nevrátilo. A to je tam tak úžasně. Sluníčko svítí. A my sedíme převážně u televize. Já se chvílema pokouším hledět do práce ale moc mi to nejde. Tak bych šla ven....

19.1.2011

Dneska jsme koukaly s Majdou na zprávy a tam řešili nějakou kauzu o daňových unicích. Šlo o prodej masa. Chtěla jsem to poslouchat a tak Majda zbystřila co říkají a nakonec spustila (a nenechala mě to doposlechnout):
"to jsou pořád jen reklamy..samý reklamy.... samý masa a peníze.. samý reklamy :D"

No hlavně že ona na ty svoje opravdický reklamy koukat může :)

16.1.2010

Tak to vyšlo!
Ráno jsem sice měla trošku depku, když mi Majda začala vykat. Nevim co je v tý školce blbnou :( Myslim že takhle malí človíčci z toho nemají rozum. V jiných školkách se říká paním učitelkám křestním jménem nebo teto.. a tady asi... nevim... Nevím kde jinde by k tomu mohla přijít.
Pak mi trochu zvedla náladu. Říkala že si budeme dávat hádanky...
Bylo to asi v tomhle stylu:
Tak já říkam. Je to velký, má to dlouhej krk, je to žirafa, má to dlouhý nohy takhle, Je to veliký. Co je to?
No uhodli byste to? :D
Takhle na mě zkoušela ještě hrocha, krokodýla, kuřátko a nevim co všechno ještě... a já si marně rozpomínala na hádanky tymu čtyři rohy, žádné nohy co je to :)
No a odpoledne. Jak jsem psala - to vyšlo. Sice Se kapku nějak nevydařilo to, že po našem příjezdu si malého Lukáška odvedla babička s dědečkem na procházku - nějak rodiče nedokázali říct že jsem přijela jejich krásného kloučka fotit. Ale po hodině a půl ho vrátili a já něco vycvakla. Sem dám jen jednu fotku.
Trošku mě mrzí jak maj vesele vymalováno. Je to sice prima pozitivní, ale na těch fotkách to nějak nemůžu doladit :) mam sice ještě i nějaké fotky v barvě ale tahle černobílá mi připadá stejně nejkrásnější :)

15.1.2011

Dočkala jsem se! Konečně. Jsem ostříhaná. Nic mi neleze do očí.
Co bylo horší. Byla to jedna z mála šancí kdy si odpočinout. Vypnout. Zrelaxovat. A ono se to nepovedlo. Lucka mě prosila abych přijela dřív než jsme se domluvily, naši ještě spali a Majda nutně potřebovala se mnou. A nešlo jí přesvědčit jinak. Ale zvládli jsme to. Lucka tam měla ještě malou Valentýnku. Holky se trochu zabavily i když k poledni už bylo znát že jsou protivné.
Odjely jsme s Majdou domů. Mirku jsme dneska nestihly. Přehodila jsem to na zítra. to bude víc klidu. Domu jsme totiž přijeli až před druhou hodinou. Naši nám ujeli na oběd do Liberce. My jsme si ulovily něco v lednici doma. A pak jsme usnuly. A prospaly jsme zbytek dne.

14.1.2011

Už je mi to trapné psát. Zase jsem zaspala. Tentokrát jsem byla ráda že si mě ta Majda po ránu tak hlídá a budí se... protože vzbudila i mě. Myslela jsem že jsou čtyři a když jsem viděla na budíku něco po půl šesté, tak jsem se teda dost zděsila.
V práci bylo nicméně mrtvo. kdybych přišla na sedmou, vůbec by to nevadilo. Jen skladnicím asi jo, protože ty dělaj (jak to vypadá) rádi od šesti. To že už v deset nemají do čeho píchnout, je věc jiná. No nějak jsme to tam zvládli a já vyfasovala píchačku. Po dvou a půl měsících. Tak už bych se měla naučit chodit do práce včas.

13.1.2011

Jim si tak v klidu oběd. Měla jsem už čtrnáct dní chuť na špenát. Byla jsem ráda když byl tenhle týden v nabídce a bezkonkurenčně vyhrál. Majda mi pomáhala. Ptala jsem se jí jestli měli taky k obědu špenát. Děti ve školce si totiž nevybírají. Mají jídlo dané. A ona říkala že jo. A že jí moc chutnal. Ale nikdo jinej ho jíst nechtěl :)
Pamatuju si když jsem Majdě dávala poprvé špenát. Taky ofrňovala nos. Vypadá to dost podezřele. Je to zelený a člověk neví co od toho čekat. Odmítla to jíst. Po druhé jsem jí namluvila že je to omáčka. Slovo omáčka tenkrát znala a tak vytušila že jí to chutnat bude. Vzala jednou do pusy, pomlaskala a nakonec zblajzla uplně všechno :) Od té doby se špenátem fakt problém nemáme. A jsem ráda.

12.1.2011

S Majdičkou jsme dneska tvořily zase v kuchyni. Včerejší pečení se mi moc nepovedlo, tak jsem chtěla zachránit svoji pověst - no dobře, žádná neexistuje :) - a upekly jsme si muffinky. Přidaly jsme jim do středu trochu nutely a posypaly mandlema. Povedly se :)

11.1.2011

Tak dnešní den jsem začala "pozitivně" a tak nějak se ubíral i nadále. Nejdřív se mi podařilo samozřejmě zaspat. Nicméně díky noční můře, kde někdo volal o pomoc a šlo mu fakt o život - jsem se probudila. Ve čtvrt na šest. Kdyby se Majda nevzbudila v půl taky, stíhla bych všechno ještě dobře. Ale ona má takovej zvláštní talent člověka brzdit. Asi to mají v tomhle věku všechny děti. Nicméně když jsem odcházela za pět šest z domu, tak mi bylo jasný že jdu zas pozdě.
V práci to vcelku šlo. Faktur sice vcelku dost, ale při ranní jsem mohla odejít v půl třetí a to bylo pozitivní.
Odpoledne jsem šla pro Majdu do školky a jako první mě praštila do očí cedule na dveřích - Prohlédněte prosím dětem hlavy, vyskytly se tu vši! No doufam že tyhle zvířátka si doma pěstovat nebudem. Majda se nedrbe, jen má furt palec v puse (už je to až protivný, pomalu ho nevyndavá, už to beru jako protest proti všemu). Vyndavá ho jen když nutně potřebuje dobrůtku nebo když třeba tancuje. To je fajn, protože při tom blbnutí by si ho určitě překousla.
Jak mě ve školce zmerčila, hned ke mě utíkala. Tákovou měla radost. A učitelka asi taky :) Šla ke mě a povídala mi že Majda odmítá ve školce čurat. Že čurá jen na pusu - řekne "čí" a tim to hasne. Problém je že se bojej jí pak vzít ven aby se nepočurala do oblečení. No a nakonec se dneska prej povedlo u oběda. Ostuda malá.
Jak jsem jí minulý týden vychvalovala, že je nějaká moc hodnoučká - asi jsem to zakřikla. Dneska ráno zřejmě vymýšlela na babičku zas samý ptákoviny, takže šla do školky s batohem, v batohu měla banán a jogurtový pití co ode mě dostala k snídani, taky nezapomněla plyšovýho pejska. Samozřejmě i když je venku pět stupňů nad nulou, sníh už odvál vítr a zbytek roztál, tak Majdička musí mít nejtlustčí kombinézu. A jako třešinku na dortu malou čepici co nosila před dvěma rokama.
Musim přiznat že jsem se docela styděla :( Ale je to věčný boj. Babička prostě neřekne ne. Nevím. Třeba jí nebylo ráno dobře a tak šla cestou nejmenšího odporu. Nicméně máme dohodu že do školky maximálně jedna věc sebou - tzn. plyšový pejsek. A Majdě jsem říkala už včera že žádnou kombinézu ale kalhoty a bundu. Včera totiž babička na Majdu navlíkla dokonce šusťákový kalhoty co jsem připravila a protože Majda trvala na kombinéze tak tu měla ještě přes to. Nechápu. Zůstává mi rozum stát.
Jak babičce vysvětlit že ona je ta dospělá co určuje fakt nevím. Tenhle týden jí ani nepotkávám. Takže brzké jaro co máme za okny Majda stráví navlečená jak do desetistupňových mrazů a až se ochladí tak zase lehne.
To jsem si tu vylila srdíčko a můžu se jít v klidu naobědvat. Pak budu zkoumat ty dlouhý chrůny. Doufam že bude v pořádku.

10.1.2011

Pondělí. To vstávání bylo hrozný. Nejdřív jsem se vzbudila v jednu - vyděšená jestli jsem nezaspala, pak znovu v půl třetí, ve tři, za pět čtyři..... a pak zazvonil budík, já ho vytípla a pořád jsem si musela opakovat - nezavírej ty oči, musíš do práce, nezavírej ty oči, musíš do práce, sakra nezavírej ty oči..... víčka byly fakt těžký. Byly těžký tak moc, že jsem se lekla že jsem zaspala a nakonec z postele vyskočila. Včas. Ale zítra budu muset o pět minut dřív. Možná i o deset. Snad to půjde.
V práci to relativně utíkalo. Myslim že si na mě ženský zvykly a začínaj se se mnou bavit víc uvolněně. Ale tím, že jsem tam vrbou pro dva tábory, myslim že jakási opatrnost pořád funguje. Nikdo neví "na čí straně jsem" a to je moje mínus. Nechci se toho účastnit. Kdyby se mi podařilo ty lidi tam spíš k sobě přitáhnout, semknout, donutit spolupracovat místo házet si klacky pod nohy, myslim že bych na sebe byla fakt pyšná. Otázkou je, jeslti je šance aby se to podařilo.
Necháme to osudu. Třeba bude příležitost.
Nicméně - jsem moc ráda, že už nejsou tak nevraživý jen proto, že nejsem z rodiny.

9.1.2011

Zastavila jsem se po celodenním shonu. Mám jen pár minut. Musím zalehnout do postele. Vstávam před pátou. Přemýšlím co napsat k neděli. Nelíbí se mi ty mezery na blogu.
Napadl mě Majdy dnešní rekord. Zdolala ho u oběda. Snědla víc než kterýkoli dospělý co seděl u stolu. Na to že vydatně snídala a ještě se docpávala dopoledne její oblíbenou pochutinou - tj. čokoládou - tak k obědu zvládla naběračku polévky. Byla písmenková. A k druhému jsme měli brambory, řízek a červenou papriku. Majda si k tomu poručila ještě trošku kečupu a pak jedla a jedla a přidávala si a přidávala... nakonec snědla půl porce brambor (ale babička nám jich naložila nějak moc všem), svojí půlku řízku, přidanou půlku řízku a ještě nedojedenou půlku řízku od babičky - ano ano, jeden a půl řízku jen to fiklo. A k tomu přidávala pořád papriku. Odhaduju že tak půlku papriky snědla. Vůbec jsme nechápali kam to dává a ona se jen smála a jedla a jedla. Břich měla pěkně klenutý :) Měla takovou radost že my máme radost že konečně jí. Poslední dobou u jídla nějak zlobí. Dneska teda překvapila!

8.1.2011

Majdička konečně začala z čista jasna malovat. Ne čáry máry na papír, ale něco, co se vážně podobá tomu co chtěla zvěčnit. Je vidět, že už to není o náhodě. Prostě byl zadán cíl a ona se pokusila co nejlíp k němu dojít.
Do dneška se jí tu a tam něco podařilo, ale chtělo to fakt velkou dávku koncentrace. Musela mít náladu. A to vše aby počmárala deset papírů a na jednom se objevilo něco smysluplnějšího :) Dneska tři obrázky za sebou s jasným umyslem co na nich bude.

1.1.2011

Vůbec nezvládám sem psát. Střídáme si s Majdou bacily. Týden já, týden ona. Byla jsem i na neschopence, Majdu sklátil bacil přímo na ježíška. Když se postavila na nohy, začínam opět já. Ale dneska napsat musím. Chci. Těsně před odchodem do postele.

Všem Vám, kteří nakukujete byť tajně nebo veřejně na tento blog, přeju Vám do nového roku 2011 hodně štěstí, hlavně zdraví, ale také lásky, uspěchu, splněných přání. Nu a mějte se rádi.
Ač je možné, že se svět jeví někdy jako zlý, kalamitní, zkorumpovaný a nenapadá mě žádné další slovo, protože tímhle směrem uvažovat nechci, nevěřte jen novinám, televizi. Dívejte se po bližším okolí. Na tom světě totiž žije spousta milých hodných duší, které jsou připraveny nastavit Vám rámě, podat pomocnou ruku, vykouzlit usměv na rtech, dodat energii, zlepšit Vám každý Váš den. A já Vám přeju, ať takové duše potkáváte denně! Hýčkejte je! Zároveň bych si přála, abychom my všichni byly takovými dušičkami i pro jiné - a o tom ten svět a život je! Nebuďme solitéři!

Šťastný Nový rok!