4.6.2011

Jdu jen na pár písmenek. Protože je mi nějak smutno.
Přes týden se nic významného nedělo. Paní šéfová v práci nebyla přítomna a nálada tam byla výborná. Až se mi ze čtvrtka na pátek zdál sen o našem loučení. Bylo to fakt smutný.
Je nás tam te´d strašně moc. Vlastně o tři lidi víc než normálně. Protože zaučujeme naše náhradníky. A protože je málo počítačů, tak jsem se vrhla do přerovnávání archivu. Byl tam neskutečnej bordel ale v pátek už to vypadalo parádně.
Ale proč jsem smutná. Už včera mě strašně začalo svědit levé oko. Nechtělo vůbec slzet, blbě se mi mlžilo. A já potřebovala jet do Hejnic. Nakonec jsem to dala - tam i zpátky. Ale trochu nervozní jsem byla. Nicméně dneska když jsem se ráno probudila, tak jsem to oko už neotevřela. Bylo strašně nateklý. Zarudlý bělmo, trochu hnisu kolem ... no veselý. Nejsmutnější na tom je, že jsem měla na dnešek naplánovaný výlet s Majdou na pohádkový les do Poustky. Těším se na to už měsíc, že si půjdu vyfotit baby z práce v převleku. Že si Majda užije trochu srandy. Ve středu jsme nezvládli dětský den a dneska to měla být tutovka. Nikdy se na nic netěšte a nic si neplánujte.
Nejvíc mě na tom štve že jsem to slíbila. Majdě. Ženským. Když už konečně pochopily že nejsem jejich nepřítel a záškodník, když si mě připustily k tělu, vtipkujou a provokujou, když se mi v jejich společnosti vlastně začalo líbit a našly jsme společnou řeč - tak nedovedu splnit svůj slib.
Štve mě to.
Jen doufam, že to druhý oko který mě začíná poslední hodinu nebo dvě taky svědit nenateče zítra. To bych byla odepsaná uplně. Ať žije spánek.