16.12.2010

Je to neskutečné. Jak dovedu tento blog zanedbávat. Tak mi záleží na tom abych ho měla doplněný, ale není síla, čas, možná i dostatek akce.
Chtěla jsem doplnit alespoň zážitky z Mikuláše a čerta. Byli jsme den před, v sobotu, na Mikulášské pořádané místními hasiči. Přišli jsme o hodinu později. Prostě jsem neudržela v hlavě správný čas, taky Majda šla pozdě spát. Celý týden předtím jsem pořád přemýšlela, jestli neobjednáme nějakého čerta s Mikulášem na neděli a sobota mi ukázala že jsem udělala dobře, že jsem se k tomu nedokopala. Nezvedla jsem telefon, neobjednala jsem nikoho. Majda se neskutečně bála. V sále v okamžiku kdy zmerčila čerta mi začala utíkat pryč. Nechtěla zaboha dovnitř. Přes půl hodiny trvalo než se mě vůbec pustila. Další čtvrt hodinu se odhodlávala jeslti půjde aspoň tancovat s Anežkou. Byla jak v transu. A přitom to byly tak milé čertice. Mladé holky, ne moc dobře zamaskované. Hodné. Zlý čerti se nedostavili a byla jsem ráda. V neděli pak nadílka probíhala tak, že Majdička křičela že se bojí a šprajcovala se u sebe v pokojíčku u babičky. Nechtěla dát ani košíček za dveře že by jí teda ten Mikuláš třeba něco dal až půjde okolo. Tolik se bála čertů že jí ten košíček seberou. Když dědeček zaťukal na okno jako že hotovo, nadílka provedena - Majda měla najednou spoustu práce s uklidem nadobíčka do kuchyňky, uklízením pastelek a pořád jen plakala že se bojí. Košíček jsme měli u botníku a čekal tam na nás asi půl hodiny. Museli jsme jít všichni. Majda mě v náručí, dědeček šel první, babička hned za nim dělala rámus aby ty čerty vyplašila a když byl vzduch čistý, mohly jsme se jít podívat my. Košíček z místnustky s botníkem musela podat babička. No a pak jsme teda aspoň v chodbě volali co nejvíc nahlas - Mikuláši děkujeme!!!!! Tak snad nás slyšel.
Výchovně to tak nějak uplně stačilo.
Ještě pátek před Mikulášem jsem se zúčastnila takové "Mikulášské" z práce. Nebylo to tak doslova o Mikuláši jako spíš o posezení mimo pracovní dobu. Poznání se, potykání si. S některými se to uplně nepodařilo ale třeba časem se rozhoupem :) Překonáme rozpaky a bude.
No a jinak k poslední době co bych řekla? Tři týdny se peru s hutnou rýmou. Do práce jsem normálně chodila ale bylo to dost nepříjemné. Pak jednoho dne, přesněji minulý čtvrtek přišla Majdička ze školky, přinesla si ještě větší rýmu a k ní kašel. Na noc i teplotu no a něco na mě plivla tak jsem lehla v sobotu i já. Teď tu už týden spolu válčíme, marodíme. V pondělí jsem byla u doktora. Léčba proběhla tak že mi vypsal neschopenku, napsal nurofen a nějaké kapky které mi nic nedělají a šla jsem. Ani do krku se mi nepodíval. Mam podezření že mam angínu ale ani na dnešní kontrole neměl šanci zjistit jeslti jo nebo ne. Jen mi prodloužil dobu léčení do pondělí. V práci mají určitě radost. Chtěly čerpat dovolenou aby si nachystaly doma vánoce a tak určitě měly o čem mluvit. Vůbec bych se tomu nedivila. Nicméně ty čtyřicítky z víkendu jsem si nevymyslela a to že na telefonování potřebuju hlas a musí mi být rozumět je taky fakt. No uvidíme co uslyšíme až se možná v úterý vrátíme. Teda já :)
Ještě jednu věc si sem připíšu i když jí nebudu rozebírat do detailu. Dnes konečně díky naléhání pražské babičky se mi ozvali z advokátní kanceláře Muzikář a spol (jmenují se jinak) a konečně uznali že mi musí dát pokoj. Nic ze mě nevymámí. Ty jejich praktiky jsou fakt šílený. Že se nestyděj.