7.3.2010

Tak jsem se dočkala. Dneska k nám přijela Lenka a všechny nás ostříhala. Mě, Ivanu a i Majdu trošku. Ale tu jen symbolicky aby nebyla smutná. Ták chtěla taky ostříhat. CHudinka chtěla i nabarvit ale to jsme jí nedovolili :D že prej musí vyrůst... a protože zase nespala tak měla smůlu. To se pak roste pomalu :)
A vůbec... to ještě jsme neřešili a ona když měla jít spát, tak na mě volala ze shora - maminko už jsem vyrostla, můžu jít dolů? Asi pět minut byla nahoře. Asi jsou poobědové spánky v čudu. Bude se mi stýskat. Byl to tak skvělý odpočinek :) Teď jsou ty večery takový ubrečený, unavený... A stejně mi za deset osm utekla zase dolu za babičkou - nevykoupaná, neslečená - měla jít spát.
No takže dnešní fotka je jasná. Musela jsem vybrat něco z dnešního stříhání.
No a teď je večer. Mam na drátě zase kamaráda truhláře a teče mi tu slza protože vzpomínáme na časy seznámení - mě s nim, mě s Tondou. nepamatuju si tolik věcí a on jo. A to je starší. Jak je to možné? Proč jsem si nepsala takový blog už dřív? Prý si pamatuje jak jsem si na Benecku na dovolený vyvrkla nohu a oni dva s Tondou přemejšleli jak mě vůbec z těch hor dostanou do civilizace. Já si to nepamatuju. Prej mě ale Kuba se Šimonem pošťuchovali a já to nakonec rozchodila. Což se jim ulevilo :) A prej když jsem k nim domů, myslim do Upice přijela poprvé tak jsem nevěděla jak se mam představit, taková nervozní hromádka neštěstí a když jsem tam jela po druhé tak jsem celá nadšená hlásila "já už tu byla, akorát teď jsem už Karatsioli" :) to bylo po svatbě :) Byla jsem tak ráda že už jsme jednotný. Že už nám stačí jedna cedulka na dveřích, na schránce, na zvonku, a že jsme prostě rodina. Přestali jsme být oni a já ale začali jsme být jako my. Zvláštní že mě tyhle vzpomínky pohlcujou už od půlky února. No zvláštní - pro mě asi ne ale že on s tim dneska začal :) že si to pamatuje :) Podezíram ho že si píše deník :) Já jen žasnu. Začalo to už před osmi lety a necelým měsícem. Tenkrát se mi změnil život. A před dvěma lety znovu. Kolik těch změn ještě přijde? Budou pozitivní nebo se mám bát?

6.3.2010

"Majdičko a kdy budu jíst já když tě musim pořád krmit"
"V pátek"
"no jo jenže pátek byl včera......."

Hlavně že se naši zasmáli.
no a teď se jí ptam - a kdy budeš spát? -
"v sobotu"
"ale to je dneska"
"v neděli taky"
Tak ty víkendové dny umí vcelku dobře :)
No už asi spát nebude, takže dnešní poobědový spánek se nekoná. Akorát rozbila babičce porcelánovou žábu se kterou mermomocí musela jít spát. Jenže tam blbla a zlobila a žába řachla na zem a je bez hlavy. Nevím. Buď to bude umět dědeček opravit - slepit - nebo je po žábě. Jak byl krátký její život za 69,- Kč.

5.3.2010

Dneska byl zase jeden z těch klidnějších dnů. Na jednu stranu jsem ráda, na druhou stranu přemýšlím co bych sem tak významného napsala.
Tak snad první co mě trklo ráno když jsem se probudila a vyhrnula žaluzie - ta zima opravdu není fuč jak se všichni radovali. Nachumelilo se dost sněhu a celé dopoledne to padalo jako by byl prosinec. Zkoušela jsem vyfotit padající sníh ale s tim budu muset počkat asi až na příští rok - že to třeba budu umět. Teď to na těch fotkách bylo divoké.
No ale abych tu měla aspoň nějakou fotku z dnešního dne, tak jsem zkusila blbnoust s foťákem a dálkovou spouští a párkrát jsem se cvakla. Jako abych nezapomněla jak jsem na začátku března vypadala. A hlavně v neděli (doufam) mě čeká stříhání a zkulturňování mojí osoby a tááák se těšim. Doufam že budu vypadat aspoň trochu líp :)

4.3.2010

Pořád dumám kterou fotku sem dát. Majdička se ráno zase aktivně účastnila připravy oběda. Byly máminy "oblíbené" buchtičky se šodo. Když Majda pomáhá tak je tááák hodná. Samozřejmě když to člověk nemusí mít bleskem hotové. Ale jak se jí dá těsto do ruky, tak o ní člověk neví půl dne. Kéž by jí to vydrželo :)
No pak dostala od babičky nugetové srdičko. To se tak dobře fotila. Nikam neutíkala, denní světlo jí svítilo do obličeje... to soustředění na sladkou chuť jak se rozprostírá do všech chuťových pohárků. Pro ní je to jak extáze, fakt droga. Není dne aby nepřišla prosit - "babičko vyčaruj mi něco.." a babička stojí u almary, dítě si přikrývá oči dlaněmi a jediné co je slyšet je - "čáry máry pod kočáry" - "jééé karamelkaaaaa, děkuju" :) Je fakt roztomilá. Akorát mi už je z toho sladkýho špatně. Já na to nikdy nebyla. To spíš brácha.
No potom šla Majda s babičkou na chvíli na zahradu. Svítilo sluníčko, bylo docela teplo, tak i když pořád kašle a smrká - třeba to pomůže. A když se vrátila, tak mi přinesla plnou hrst kytiček :) prej k narozeninám :) říkám jí, Majdičko ale já je mam až za měsíc, ale děkuju :) a ona: "nastav ruku, všechno nejlepší". Nenechá se vůbec odbýt, prostě má pravdu :) a já jsem za kytičku ráda :) i když nešla dát do vázy. Ale hrozně mě to zahřálo u srdíčka. Je tu někdo, kdo na mě myslí...
A poslední fotka. To jsem vymyslela akci hurá a nechala si dovést z jysku kousek nábytku do toho jejího hračkového kumbálku. Nelíbí se mi jak ty hračky jsou jen po bednách a nemají své místo... Myslela jsem že na ty lavice (mám dvě) rozesadíme plyšáky a Majda mě teda vyvedla z omylu. Oni tam nesměj, protože to je její postýlka :) Jsem ráda že se jí to líbí. Mimochodem jsem hrozně vděčná, že mi to děda pomohl zařídit - jednak přivést a jednak hlavně smontovat. Vůbec to nesedělo, dokonce tam chyběly nějaké kolíčky a on to prostě dal do kupy. A že se zapotil. Chudák byl tak vyřízen že zrušil i domluvený pinčes :) Takže jen doplňuju - "děkuju"

3.3.2010

Včera mi psala kamarádka o radu, jak by se dalo ještě vylepšit svatební oznámení. Bohužel to vyráběla v programu, který tu nemám (nějaký texťák) a nešlo mi to otevřít. Tak mi popsala jak to vypadá, poslala mi jakýsi nekvalitní obrázek a já se to pokusila uplácat podle instrukcí. Jejímu nastávajícímu se však její verze nelíbila :) Mě teda moc ten obrázek také ne. Byl dost rozmazaný. Tak jsem od půlnoci začala vymýšlet jak to obelstít, jak udělat něco co by se jim pozdávalo. Zkusila jsem rozprostřít nějaké uschle kytičky na papír ve tvaru srdíčka (tak jak to bylo na jejím obrázku), vyfotila, upravila, naduplikovala, smotala do sebe..... a pak mě napadlo najít Tondy prstýnek. Měla bych dva. Svůj mam pořád na prstu. Kam já ho ale zašantročila. Mám ho! Šup s tím na papír, nafotit a už to jelo... a nakonec jsem vyrobila to co je tu vidět. Jestli se bude líbit ještě nevím. Jí se to líbí moc :) ale poslala to ještě svému kritickému budoucímu choti :) Je to trochu sladké ale hlavně jednoduché což její prvotní představa byla taky :) Nicméně i kdyby se jim to nelíbilo, já mam radost. Našla jsem zase pár zajímavých funkcí ve photoshopu a přišla jsem na to že hranice mojí fantazie jsou jinde než jsem si myslela. Nekončí :)

2.3.2010

Celý den tak dumám, co bych dneska mohla napsat. Sedíme doma a přemýšlíme kdy odejdou bacily. Ráno jsem teda jela do Frýdlantu koupit něco učinějšího ale jen na chvilku. Majda má zas období kdy by se mnou lezla nejradši i do vany, jen abych jí nikam neutekla. Ale s babičkou to doma zvládli a já dovezla i nějaké pečivo a pro Majdu kufřík pro paní doktorku se stetoskopem, teploměrem a jinými vymoženostmi a ona se teď krásně stará o panenky a o mě :)
Odpoledne jsem jí udělala radost a usnula tu s ní po obědě. Tolik mi to chybělo. Co já bych dala za dva dny strávené v posteli. Asi už nikdy. Nicméně je to sen :) Bylo to bezva než přišla s modelínou a snažila se mě vzbudit. Moc jí to nešlo ale ví co na mě funguje. Zařve kakat a já pokaždý vylezu. Už jako malá tak chytrá :)
Teď tu ležím v naší ložnici, vedle ní a přemýšlím že budu tvrdá a odejdu. Ne a ne usnoout. Máme za sebou pohádku, pár písniček, povídá si tu s panenkama a nebo i na mě.
Příklad: Já nemůžu chodit v bačkorkách ven. Jsou hrozně špinavý a zasviněný :) To máme chytré panenky že :)
Nebo: Jmenuju se Bedřich, protože mám kožich. Sežeru Tě, sežeru :)
Kam na to chodí :) Ještě se mi moc líbí písnička - Svítí, svítí slunce podlahou.... :D asi špatně vyslovuju. Nenechá si vymluvit že je to jinak :) Tak si tak představuju jak to asi vypadá :)
No budu muset dolu nebo neusne. Tahle varianta uspávání nefunguje.

1.3.2010

Tak tu máme březen. Včera byla vichřice jak blázen, Dokonce i pršelo. Dneska je to lepší. Nicméně sluníčko nikde oproti včerejšku a vítr pořád pofukuje tak stejně zůstaneme doma. Majda chrchle pořád stejně. Už přemýšlím jeslti jí nevzít k doktorce. Jenže tam vždycky chytnem něco dalšího. Myslím že něco jinýho než ten sirup proti kašli co máme doma mi stejně neporadí. Prostě to chce klid. Kéž by poslechla :)
Ale jinak je vcelku hodná. Od chvíle kdy se řeší "proč" tak má potřebu pořád povídat a když mluví tak je ve svém živlu.
A co mě vehnalo slzu do oka dnes? Pomyslnou. Jen dojetím. Už byla beruška ospinkaná. Potřebovala nutně pochovat. Tak jsem jí do postele odnesla. Už neměla energii aby tam vyběhla sama jako obvykle. A tak mě tam tak objímala a já jí a ona mi říká - chceš mě uškrtit? pak se začala smát :) a pak mi říká "maminko, mi se bude stýskat" ... jen proto že jsem chtěla odejít. Jako bych chtěla odejít navždy... Nedokázala jsem odejít, tak jsem si lehla na chvíli taky, než usnula. Bylo mi ouzko.

Odpoledne jsem našla náhodou DVD s názvem home video. Byla jsem zvědavá co tam nenajdu. No koukat na osmnáct let starý obličeje byl zážitek. Ty vánoce. Já tam měla vlasy až do půli zad. Mamku bych už nepoznala. Tenkrát měla problém se štítnou žlázou a vypadala fakt hrozně. Divný že jsem si toho nikdy nevšimla. Vždycky mi přišla jako ta nejkrásnější maminka - prostě moje. Asi to tak děti mají. Ale jak jsem mohla být tak slepá. Asi zahleděná do sebe. Připomněla jsem si i plzeňskou babičku, kterou už bohužel nemám. Často na ní myslím. Zasmála jsem se když Šimona chytali čerti že ho hodí do pytle a on takovej flegmatik, vůbec se nebránil a nechal je ať se snažej zvedat to jeho tenkrát ještě buclaté tělo :) jak odříkal básničku Mikulášovi aby se neřeklo :) Bylo mu asi jedenáct :) Bylo tam video s Tondy Terezkou, jak u nás byla slavit narozeniny a dostala barbínku s různýma příčeskama :) A on se tam tak krásně usmíval když jsem ho točila.... Na mě... A jak se usmíval u grilování... a Majdička se ptala, kdo to je? Strejda Michal? - Ne - Dědeček? - Ne - Nějakej pán? - ne to je tatínek.... a pak pokaždý když se objevil na obrazovce tak to tak opakovala a měla radost že ví kdo to je. I když vlastně neví. Zas mi teče slza takže fotka pro dnešek je jasná, vzpomínková - zapálily jsme s Majdou