Máme tu sobotu. Je to už týden kdy přišla velká voda. Zase prší. V noci byla taková bouřka, že mě to vzbudilo, ale jak se snažím všechno to trápení ignorovat, jen jsem vylezla z postele, zavřela okno a usnula dál. Naprostá ignorace přícházejícího deště. Ráno jsem spala asi do půl osmé. Už se mi dlouho nepovedlo. Koukala jsem na potok. Nejdřív zase hladina rostla, na jeden a půl kamene zbývajícího k vylití ale pak to zase kleslo. Prší už od rána ale pořád schází dva kameny. Podle nás už se to nevyleje. Podle nás za to že se stala ta tragédie můžou ruplý rybníky proti proudu řeky, které nějaký chytrý člověk povolil vybudovat, jiný chytrý člověk se vyprdl na zabezpečení hráze, jiný líní lidé se neodhodlali odklidit z polí balíky sena která pak ucpala výpustě.....
Miluju články typu - tak si nemaj stavět domy u vody, u potoka, v zátopových oblastech. Maj je prodat a odstěhovat se jinam. Kdyby to bylo všechno tak jednoduché k odsouzení. V téhle vesnici bývala v minulosti taková povodeň, jenže pak se udělala urbanizace potoka a ten potok vždycky tu vodu pojmul a odvedl dál. Nikdy nebyl problém. Nicméně ty staré baráky jsou dělané tak, že tu vodu prostě vydrží. V celém přízemí máme mohutné žulové zdi.
Miluju řeči že když bydlí někdo u vody, tak si má všechno pořádně pojistit. Zajímalo by mě, kde na to máme všichni brát. Zajímalo by mě proč si lidi myslí že když jsme u potůčku, že jsme hned v povodňové oblasti. Jakto že byli vytopení i lidé na albrechťáku, kteří žádný potok u sebe nemají. Prostě se lila voda z polí a prolila se jim barákem. Jak je možné že nás zatopila voda, která přišla ze silnice na druhé straně domu a ne z potoka? Kam se podle vlády maj nakonec lidi stěhovat. Jak může starej člověk prodat svůj dům zasažený podovodní za malý peníz a pořídit si za to nový, na relativně bezpečném místě za nesrovnatelně vysokou cenu. Mladý člověk možná dostane hypotéku, ale člověk kterému je 60-70-80? Dneska mě fakt překvapilo jak u nějakého článku se rozpoutá diskuze kde hlavním předmětem je lidská zloba, nenávist, namyšlenost. Překvapuje mě, kolik takových lidí žije i v téhle vesnici. Lidí, kteří závidí i nos mezi očima. Kdyby aspoň bylo co závidět....
Musela jsem vytáhnout zvonek z elektriky. Od rána se tu pořád někdo promenáduje a bojim se že mi vzbudí Majdu. Já vim že to ty lidi myslí dobře. V jádru to myslí i ty psychologové v terénu.. i když větu - sedněte si, odpočiňte si moc nechápu. Pamatuju si , že když umřel Tonda, tak jsem nesměla sednout jinak na mě padl takovej splín. To byly právě ty nejhorší chvíle - když šli všichni spát a já zůstala sama. Musela jsem chodit, něco dělat. Prostě pořád. Pak byl mozek zaměstnaný a pak se to dalo vydržet. Mamka si chtěla promyslet kam si dá věci aby se v nich vyznala. Není místo. Už vymýšlí že si udělá na půdě spaní aby mohla spát při noční... já na ní vidím že prostě chce jít dál. Že něco dělá. Neříkam že všechno chápu ale snažim se jí usměrňovat. Má pocit že potřebujeme klid a soukromí a já to tak neberu. Nicméně ona potřebuje trochu klidu a času na to, aby se pohrabala v těch věcech a vytřidila si to..a místo toho jí tu psychologové říkají že se tim nemá zabývat - jenže nepochopili co chce třidit. Ne "věci" jako myšlenky v hlavě, ale "věci" jako oblečení v krabicích, pytlích. Je potřeba mít vyklízené ty místnosti kde jsou puštěné vysoušeče a my tam pořád máme věci protože to není prostě kam dávat. Táta místo aby s náma vymýšlel plán co bude teď a co potom tak nám pošle domů mlíko a ovoce protože má pocit že toho máme asi málo. Přijde mi že ví víc o ostatních než o vlastní rodině. Osobně si myslím, že než aby mamce posílal dvě cizí paní psycholožky, že by udělal líp, kdyby si za den vytřidil jednu hodinu času a přišel se podívat domů, všechno s náma probral.
No a jak to tak bývá. Zrovna se přišel podívat domů. Dokonce na něj zbyla polívka od oběda. Ani jsme nečekali že se přijde najíst :) Říkala jsem mu to co píšu tu... vylila jsem to ze sebe. A už zase mazal. Taky mi půjčil přístup do banky, protože mě Blanka prosila abych prověřila že nepomotala čísla. Blani platba dorazila v pořádku. Moc děkujeme. A děkujeme opravdu moc i ostatním. Mému bývalému šéfovi - uplně zíram a fakt moc díky. Taky kolegům do práce. Pražské babičce. Kri s rodinou aj Terce z Olomouce. A panu Radimovi H. také, i když se přiznám že vůbec netuším kdo to je :) Táta říkal, že bude chtít poděkovat později i sám za sebe, protože si toho opravdu moc váží a to i proto že řadu Vás prostě vůbec nezná! Jste báječní a jsem moc ráda že jsem tenhle příspěvek nemusela zakončovat tak negativně jako jsem ho začala
Žádné komentáře:
Okomentovat